Pokusil jsem se opět o malou sondu do toho, co můj mozek, za tu dobu, co se tímto tématem zabývám, abstrahoval za principy, které se dají na tento čas aplikovat

Minulý příspěvek a současně domácí úkol pro Vás, se jmenoval „Jak přežít Vánoce s narcisem nebo s narciskou?“, tedy s někým, kdo ve Vás vyvolává celou řadu negativních emocí, úzkostí a špatných pocitů. Za otázkou se skrývá trochu chyták. Nejdříve je potřeba se zeptat: „Co vlastně Vánoce znamenají?“. Když někdo přijde a položí otázku „Co mám dělat, jak se mám chránit a jak to mám přežít?“, zajímá mě nejprve, co ten člověk chce, aby se stalo, v čem mu agresor brání, co je špatně a co jsou jeho očekávání. Tipuji, že očekávání budou Vánoce takové, jaké si je mnozí lidé přejí – šťastné, veselé a klidné.

S takovou osobností, tedy s někým, kdo neprožívá vinu a nedokáže se přizpůsobit, nelze takových Vánoc dosáhnout. Jakákoli snaha je v takovém případě z mého pohledu absurdní. Otázka, jak si s narcisem užít Vánoce, nemá přímou odpověď. Je na to třeba jít oklikou a podívat se na to, co prožívám v okamžiku, když si přeji klasické, šťastné a radostné Vánoce a ono tomu tak není. Vánoce nejsou klidné, šťastné ani radostné, není dostatek dárků, není uklizeno. Toto vše jsou zdroje pocitů viny.

Pod příspěvkem na blogu vystihla jedna ze čtenářek tento stav větou: „Ať udělám cokoli, nikdy to nebude dost dobré.“ Vánoce jsou ideální příležitostí ke kritice a vyvolávání pocitů viny, ať už je v nás vyvolává naše okolí, nebo si je vyvoláváme sami. Sami si často myslíme, že nic není dost dobré. Stává se to většinou, pokud jsme vyrůstali v kritizujícím prostředí, ve kterém Vánoce byl stres, a nic nebylo dost dobré.

Co s tím a jak se k tomu postavit? Jak si udělat klidné a šťastné Vánoce místo těch stresujících, uspěchaných a neuspokojujících? Už v podstatě samotných Vánoc vidím jakýsi paradox v souvislosti s vinou. Nejsem sice žádný specialista, znalec, ani věřící, který by znal kořeny víry, ale měli bychom se na původ Vánoc podívat. Slaví se narození člověka, který tady byl proto, aby z nás sejmul vinu a pak kvůli tomu trpěl a zemřel. To je pro mě něco nepochopitelného. Lidi učím, aby s vinou pracovali sami. Aby se s ní sami vypořádali a nepotřebovali žádnou vnější entitu, která je viny zbaví.

Řada mých věřících klientů, s kterými tyto otázky otevírám, očekává, že z nich vinu sejme někdo jiný. Je to stejné jako víra v existenci prince na bílém koni, který mi zajistí krásný život, ve kterém se nebudu muset o nic starat a který mi snese modré z nebe.

Když žiju v kleci se lvem, tak mě stresu a permanentní zátěže nezbaví to, že mi do té klece někdo strčí vánoční stromeček, bez ohledu na to, jak zlaté řetězy na něm budou viset. Nefunguje to tak, že si s tím lvem sednu, dáme si dárečky a budeme na sebe hodní. Takovou iluzí si zaděláváme na velký malér. Chvíli nebudu ostražitý, chvíli se nebudu bránit a stanu se kořistí.

V první řadě bychom se tedy měli zbavit iluze toho, že Vánoce s narcisem by mohly být fajn. Vybavuje se mi tu Kunderovo: „Optimismus je opium lidstva a zdravý duch páchne blbostí“. Parafrázoval bych to na „Pozitivní myšlení je velmi rozšířeným bludem současnosti a zdravý člověk voní depresí“. Nemám na mysli těžkou depresi, při které myslíte každých pět minut na sebevraždu. Myslím takovou, která Vám umožňuje vidět, že něco není v pořádku a že jste v podmínkách, které Vám nezajistí Vánoce podle Vašich představ. To jsou ty skutečné emoce, které Vám umožňují s tím něco dělat. Mluvím tu o depresi v přeneseném slova smyslu. O depresivní vývojové fázi podle Melanie Kleinové, která rozděluje náš psychický vývoj na paranoidně-schizoidní a depresivní fázi. Depresivní fáze je zdravý stav, ve kterém už vnímáme realitu.

Nemá smysl chtít prožívat šťastné a veselé vánoce v prostředí, kde to není možné. Kde prožívám tlak, utrpení, strach, neustálý stres a útoky emoční, verbální i fyzické. Pokud tyto emoce budu ignorovat a nebudu se jimi řídit, budu svou situaci jen zhoršovat bez ohledu na to, jak si ji budu přebarvovat na růžovo. (Pod článkem najdete jednu z nevinných srnek k tématu).

Jaký nejlepší dárek k Vánocům si můžu nadělit? Co třeba to, že začnu vnímat realitu, přestanu před ní utíkat a třeba se i vybrečím? To že budu brečet, je v pořádku. Znamená to, že si uvědomuji situaci a už jen toto uvědomění mi mnohdy uleví. Proč si pod stromeček nadělovat falešnou iluzi toho, že to bude dobré, že se agresor změní. Proč si namlouvat, že materiální dárky od agresora něco znamenají? Neznamenají vůbec nic. Většinou za ně později draze zaplatíte. Vztahy s takovými lidmi jsou transakční a ne nezištné. Obdarovávaní od takových lidí je také druhem agrese a mechanismem, jak ve Vás vyvolávat vinu, jak Vás ovládat a manipulovat.

Pokud budete chtít některé ze zmíněných témat rozvinout, neváhejte sdílet svůj názor v komentářích.

A jestli vás to video inspiruje třeba k úvaze o tom, kdo tedy by měl v našich životech pracovat s naší vinou, tak se těšim na myšlenky v komentářích. A nemusí to být úvahy o nadpřirozených bytostech, kterými se to v televizi teď jen hemží. Můžete se zaměřit třeba na prozaický okruh vašich blízkých. A tady je zmíněná srnka z videa.